Život k nám promlouvá mnoha jazyky. Řečí životních okolností, řečí našich problémů nebo řečí našich přání. Řeč symptomů je jen jednou z možných forem vyjádření, které život používá, poselství je však stejné.
Život nám poslal skvělého posla, který je ochoten všechno nám ukázat a vysvětlit. Je to naše tělo. Tím, že se učíme mu rozumět, začneme chápat i sami sebe, život, celé tvorstvo a nakonec i Boha. Naše tělo nám říká nejen to, kde se chováme nesprávně, ale říká nám také vždycky přesně, co máme udělat, abychom se opět dostali do harmonie se životem. Musíme se jen naučit jeho řeči rozumět, poslouchat jeho rady, a tak budeme v souladu s životem.
Lidský duch dosáhl skutečně velkých výkonů. Vyslali sme lidi na Měsíc, sestrojili počítač, který dokáže „myslet“ tisíckrát rychleji než my sami. Ovládáme to největší i to nejmenší, jen ne to nejbližší – naše tělo. Pořád ještě nejsme schopni uchovat si naše zdraví. Nechci tím v žádném případě snižovat zásluhy moderní medicíny, v které bylo dosaženo v posledních sto letech skutečně skvělých výsledků. Měli bychom tedy být zdravější než kdy jindy, protože ještě nikdy nebylo věnováno tělu tolik pozornosti, nikdy se nevydávalo tolik peněz na udržení nebo dokonce navrácení zdraví. Všichni ale víme, že tomu tak není. Lidé ještě nikdy nebyli tolik nemocní jako dnes.
To, co běžně označujeme za chorobu, však není vlastní onemocnění, ale jen jeho symptom, jeho tělesný projev. Choroba sama je spíše disharmonií ve vědomí člověka, známkou, že vypadl ze svého přirozeného řádu. Je to porucha celého člověka, nejen jeho těla. Jde-li naše auto, připadá nám to jednoduché. Když se náhle rozsvítí kontrolka oleje, víme okamžitě, co máme dělat. Nemusíme kvůli tomu tankovat benzin ani kontrolovat tlak v pneumatikách, nýbrž jen doplnit olej. Nikoho by nenapadlo, aby povolil žárovku kontrolky nebo dokonce odpojil kabel. Avšak s naším tělem děláme právě tohle.
Vnitřním smyslem nemoci je, abychom se vzpamatovali, k čemuž nás v případě nouze donutí onemocnění. Skutečné vyléčení nespočívá v potlačení příznaků, nýbrž v pochopení a znovuobnovení narušené harmonie. Organizmus nám totiž nemocí neříká jen to, že sme se vydali špatným směrem a začali se v životě chovat nesprávně. Druh symptomu nám také ukazuje, kde organizmu něco schází a co je třeba dělat , abychom se i vnitřně úplně uzdravili. Za onemocněním vždy stojí nevyřešený problém, „životní úkol“ a neschopnost nebo odmítání správně reagovat na určité požadavky života.
Každý prožívá svou chorobu jinak.
Energie může být blokována na všech úrovních:
- Pokud je energie (zlost, agrese, sexualita, záměrné jednání) blokována v myšlení, vede to k bolestem hlavy z napětí, k poruchám spánku a duševním poruchám.
- Je-li energie blokována na úrovni tělesných funkcí, dochází k vysokému krevnímu tlaku a nakonec k vegetativní dystonii.
- Pokud je energie blokována na úrovni nervů, je následkem neuralgie trojklaného nervu, roztrušená skleróza nebo pásový opar, nervový tik nebo zánět sedacího nervu.
- Je-li energie blokována v oblasti svalů, může to vést k onemocnění pohybového aparátu, jako je revma, dna, úraz nebo ochrnutí.
Jestliže je životní síla na určitém místě blokována a nepodaří se mi tuto blokádu odstranit, nutím život, aby mi uštědřil příslušnou lekci. Osud mě tak přiměje k tomu, abych udělal potřebný krok.
Osud je nejlepší terapeut, vyléčí nakonec každého a každý si může sám vybrat, jakým spůsobem se chce poučit, zda cestou poznání nebo obvyklou cestou nemoci a utrpení. Řečí symptomů mi tělo říka nejen to, že jsem sešel z cesty, ale i to, kde jsem vypadl z řádu, a tím také, co je třeba dělat, aby byla harmonie znovu obnovena.
Jak vzniká choroba.
Choroba múže vzniknout, když:
- jsem přesvědčen, že jsem udělal chybu, a na základě toho se odsuzuji a pochybuji o sobě,
- stojím proti tomu, jaký jsem,
- žiji v disharmonii, protože nejsem takový, jaký ve skutečnosti jsem,
- jsem proti něčemu,
- žiju v nedostatku, nežiji v plnosti života a v celistvosti své podstaty,
- žiju v hříchu,
- nemiluji,
- jsem nenaplněn,
- žiji jinak, než vlastně chci a považuji za správné, protože pak obelhávám sám sebe,
- nežiji, když toku života nedovolím bez překážek volně proudit svým nitrem,
- mám něco nevyřízené, nemohu třeba někomu něco odpustit,
- nejsem lehký a čilý, když mě něco tíží,
- se pokouším být „normální“, protože pak nežiji podle své vnitřní skutečnosti, nýbrž podle vnějšího světa,
- neplním a neřeším životní úkoly,
- nežiji v míru sám se sebou, případně se svým okolím,
- nejsem svobodný,
- nežiji tady a teď, protože život se odehrává jen v přítomnosti.
Nemoc není nic jiného než výraz, forma problému, kterou život používá k tomu, aby nám sdělil, že něco není v pořádku. Onemocnět však může nejen tělo, choroba se projevuje i v povolání, v partnerském vztahu, v rodině, v hospodářské situaci nebo náboženském postoji, v chápání a cítění. Onemocnět se dá v mnoha rovinách.
Co mám dělat, abych byl skutečně sám sebou?
Existuje vskutku královská cesta poučení. Vyžaduje, abych se stal vlastním „duchovním mistrem“. Prvními kroky na této cestě jsou:
- Poznat, že jsem to opravdu já, a že je správné být sám sebou. Uvědomit si, že člověk dost trpěl tím, že se stylizoval do určité role, místo aby byl sám sebou.
- Prokázat ochotu poznat a změnit se, protože pohodlnější je být takový, jak se to našemu okolí líbí.
- Najít si pravidelně čas na rozjímání. Člověk se musí neustále sám sebe ptát: Proč to dělám? –Jsem to skutečně já? – Opravdu chci to, co dělám, a proč to chci? – Cítím se přitom dobře? – Přináší mi to štěstí?
- Je k tomu zapotřebí odvahy, aby si mohl člověk stát za sebou samým, za vlastním Já, jít neochvějně svou cestou, i když to druzí považují za tvrdohlavost. Důležité je přitom věnovat pozornost "řeči symptomů".
- Člověk by se neměl pokoušet žít bez přání. Musí se naučit tomu, aby nechtěl být u cíle okamžitě, ale vychutnával si cestu.
- Pokusit se přinášet lidem skutečný zájem, vlídnost nebo lásku, být přístupný a mít lidi skutečně rád.
- Poznat, že je žádoucí být trpělivý.
Teprve pak může člověk klidně kráčet životem a být spokojený s tím, čeho dosáhl. Když vám vaše tělo pošle zase správu prostřednictvím „řeči symptomů“, tak jí teď už porozumíte a budete vědět, co máte dělat.
Každý symptom je výzva, aby se člověk obrátil do sebe a dal tělu správnou odpověď na jeho poselství. Pokud člověk nájde správnou odpověď, symptom se rozplyne do stracena. Přijděte na to, že vaše tělo je ve skutečnosti dobrý přítel, který vás svou „řečí“ prosí o pomoc.
Vybrané z knihy Kurta Tepperweina "Was dir deine Krankheit sagen will - Die Sprache der Symptome" ("Co ti napoví nemoc – Řeč symptomů").
